Historie rodu Sternbergů

Rod hrabat ze Sternbergu patří k nejstarším českým šlechtickým rodinám v zemi. Jde o jediný rod, který byl odedávna v panském stavu. Jeho příslušníci se výrazně zapsali do českých politických i kulturních dějin.

Jejich údajný prapředek Diviš žil snad už na počátku 12. století. Ve 13. století vynikl statečností Zdeslav ze Sternbergu, člen družiny pozdějšího krále Přemysla Otakara II., který v roce 1253 řídil obranu města Olomouce. Spor o rakouské dědictví Babenbergů, který Přemysl vedl s uherským krále Bélou IV., se totiž přenesl až na Moravu. Uherští Kumáni oblehli Olomouc a Zdeslav ze Sternbergu odvážně rozrazil jejich armádu, zabil kumánského náčelníka a zahnal Kumány na útěk.

Naproti tomu hrdinství Jaroslava ze Sternbergu, který údajně porazil v rode 1241 u Olomouce tatarská vojska, je pouhou romantickou pohádkou 19. století a setkáme se s ní jen v „Rukopise královédvorském". Ve své době byla tato novodobá legenda velmi populární; z 19. století také pochází řada obrazů s tímto výjevem. Lze se s nimi setkat na různých šternberských sídlech. V okolí Olomouce, na svém hradě Šternberku, žili Sternbergové několik století. Na přelomu 13. a 14. století Albert Sternberg (+ 1380). Věnoval se církevní kariéře: byl děkanem olomoucké kapituly, biskupem ve Zvěříně (dnešní Schwerin v Meklenbursku), biskupem v Magdeburku a nakonec v Litomyšli. Moravská větev Sternbergů se nedožila konce 16. století.

portretDruhá větev, tzv. Holičtí ze Sternbergu, se proslavila zejména v 15. stolení. Část rodiny se tehdy přidala k husitskému hnutí. Kunigunda ze Sternbergu (1422-1449) se stala manželkou pozdějšího českého krále Jiřího z Kunštátu a Poděbrad. Mezi lidem byla oblíbena, neboť zůstala věrná husitské víře a byla „chudých lidí máti".

Petr ze Sternbergu se naopak postavil proti husitské revoluci. Už v roce 1414 doprovázel litomyšlského biskupa Jana Železného, odpůrce a nepřítele Jana Husa, na cestě do Kostnice. Po návratu do Čech se aktivně zapojil do protihusitského boje. Shromáždil vojsko a přepadal husitské houfce. Bojoval proti Janu Žižkovi u Sudoměře, Benešova a padl v roce 1420 v bitvě u Vyšehradu.

Další člen rodu, Aleš ze Sternbergu (+1455), také zůstal katolíkem a sloužil králi Zikmundovi. Politicky i nábožensky byl však velmi umírněný a snažil se veškeré spory řešit smírem. Ani on se ovšem nevyhnul válečným akcím. V roce 1422 dobyl a vypálil Rakovník a byl za to Zikmundem bohatě odměněn. Později byl pražskými husity donucen uznat čtyři pražské artikule. V roce 1434 bojoval v bitvě u Lipan, která znamenala konečnou porážku husitských radikálů a otevřela cestu k stabilizaci poměrů v zemi. I v pozdějších letech se Aleš projevoval jako umírněný politik a diplomat a prakticky stál na pozicích české husitské šlechty.

Příslušníci rodu Holických ze Sternbergu zastávali během několika následujících století řadu významných funkcí ve státní správě a vymřeli po meči v roce 1712. Do našich dob dožila větev Konopišťských ze Sternbergu. I oni zasáhli do bouřlivých dějů první poloviny 15. století. Zdeněk ze Sternbergu (+1476), vášnivý, nemilosrdný a sobecký šlechtic, byl typickou ukázkou člověka, který dokáže využívat situace a měnit své politické a náboženské názory podle okolností. Krále Jiřího z Poděbrad sice zpočátku podporoval, ale později se přiklonil k jeho opozici. Pod záminkou obrany víry využil královy roztržky s papežem a v rámci Zelenohorské jednoty se mu postavil na odpor. Papežskou bulou byl ustanoven velitelem katolické strany proti odsouzenému králi Jiřímu. Ten jej však naopak vyhlásil za „rušitele pokoje" a vedl s ním regulérní válku. V roce 1468 byl Zdeněk poražen na Konopišti, uprchl a spojil se s uherským králem Matyášem; ten jej při pokusu o dobytí Čech jmenoval nejvyšším českým hejtmanem. Po smrti krále Jiřího získal část svých statků v Čechách nazpět.

Jeho povahu zdědil pravděpodobně syn Jaroslav (1463-1492), královský správce Horní Lužice, odkud byl pro své vlastnosti po čase vypuzen.

Během 16. století se rod rozrostl a jeho majetková držba se neustále měnila. V době stavovského povstání v roce 1618 se někteří Sternbergové, například Václav (+1628), přidali ke vzpouře a byli potrestáni ztrátou majetku, Štěpán Jiří ze Sternbergu (+1625) byl víry podobojí, také se účastnil proticísařského odboje, ale krátce po bitvě na Bílé hoře přešel ke katolické straně.

Významných úspěchu dosáhl František Filip ze Sternbergu (1708-1786), rytíř Řádu zlatého rouna, diplomat a politik, jenž se stal členem švábského kolegia říšských hrabat. Jeho vnuk František Josef (1763-1830) zdědil po matce titul vymřelých hrabat z Manderscheidu; byl to velmi vzdělaný muž, mecenáš a výrazně svobodomyslný politik. Sídlil v Praze, stýkal se s významnými českými vědci a umělci a podporoval rozvoj vědy a umění v Čechách. Byl náruživým sběratelem umělecké grafiky, obrazů a zkušeným numizmatikem. Z jeho podnětu byla na konci 18. století zřízena Společnost vlasteneckých přátel umění, jejímž byl až do koce života předsedou. Při založení Národního muzea daroval nové instituci své bohaté sbírky mincí a archiválií. V 19. století větev Sternberg-Manderscheid po meči vymřela.

Výraznou postavou rodu byl i Jáchym Sternberg (1755-1808). Byl vychován Františkem Martinem Pelcem, v mládí sloužil jako důstojník v císařském vojsku generála Laudona, ale jako třicetiletý vojenskou dráhu opustil a začal se věnovat vědě. Zabýval se matematikou, geometrií, chemií i alchymií, a zvláště metalurgií. Podařilo se mu vysvětlit chemické pochody procesů probíhajících ve vysoké peci na základě oxidační teorie. V roce 1790 podnikl spolu s Francouzem Blanchardem při jeho pražské produkci let v montgolfiéře. Podnikal dlouhé cesty po Evropě i jiných kontinentech a studoval rozvoj technických věd a průmyslu. O svých cestách a nových vědeckých poznatcích publikoval četné spisy a časopisecké články. Rozšířené jsou obzvláště jeho cestopisy z Ruska; popisuje v nich hrůznou situaci tohoto státu a tvrdí, že země, která se dostane pod ruskou nadvládu, se dříve či později změní v pustinu. Měl velké problémy s carskou vládou, která mu zabraňovala ve volném pohybu. Snad nejznámějším členem rodiny hrabat ze Sternbergu byl Jáchymův bratr Kašpar Maria (1761-1838), přírodovědec a štědrý mecenáš. Zpočátku působil hrabě Kašpar Sternberg jako kanovník kapituly v Řezně a věnoval se soustavnému studiu botaniky. Zde se také seznámil s nejvýznamnějšími znalci tohoto oboru. V roce 1809 byla v Řezně v napoleonských bojích zničena jeho pokusná botanická zahrada a část sbírek. Vrátil se do Čech a žil na svém zámku Březina na Rokycansku a v Praze. Na Březině si vybudoval novou botanickou zahradu. V Čechách vyvinul značnou aktivitu a stal se zakladatelem Národního muzea, prvním organizátorem jeho sbírek a činnosti. Muzeu pak věnoval prakticky celý svůj život a obdařil ho rozsáhlými přírodovědeckými sbírkami i finančními dary. Tehdy bylo ještě umístěno ve Šternberském paláci na Hradčanech. Vědecky se zabýval zejména paleontologií a fytopatologií. Své odborné spisy psal latinsky nebo německy, neboť nevěřil češtině jako jazyku vědy. Kašpar Maria ze Sternbergu byl osvícencem, odpůrcem metternichovského policejního režimu, ale zároveň vyznavačem konzervativního politického proudu, který jednoznačně podporoval monarchii v její konstituční podobě. Byl si vědom toho, že demokratizační reformy v říši je notné provést ihned a shora, jinak si je lid vynutí sám.

Mezi posledními generacemi hrabat Sternbergů proslul Vojtěch Václav (1868-1930), syn Leopolda ze Sternbergu (1811-1899), úspěšného císařského generála a nositele mnoha vojenských vyznamenání. Hrabě Václav Vojtěch zdědil vojenskou dobrodružnou povahu. V 90. letech 19. století procestoval Afriku od severních částí Sahary až na jih. Účastnil se búrské války a byl v roce 1900 spolu s búrským generálem Pietem Arnoldem Cronjem (1840- 1911) zajat Angličany.

Později cestoval po Severní Americe. Počátkem 20. století se pokusil o politickou kariéru a byl dvakrát zvolen poslancem rakouské říšské rady. Spolu s poslancem Udržalem a Holandským tvořil „trojici divokých", kteří se ve vášnivých parlamentních diskusích nevyhýbali ani vulgarismům. Byl přítelem následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d´ Este a jeho politické přesvědčení lze nazvat křesťanskosociálním. Zároveň to byl velký ctitel Karla Havlíčka Borovského.

Vydal mnoho cestopisných studií, ale i politických a jiných brožur, jež vyvolaly řadu skandálů a sporů. Ty pak velmi často řešil souboji. Jeho politické brožury jsou slovy dobového kritika směsí „geniality, naivnosti a silných slov". Patřil k zásadním odpůrcům rakouského centralismu; kritizoval rakouskou vnitřní i zahraniční politiku a býval označován za nactiutrhače. Vojtěch Sternberg byl geniálním dobrodruhem, rytířským ochráncem slabých, ale mnoho své energie zbytečně ztratil v senzačních sporech.

Jiří Sternberg (1888-1965)Druhá světová válka zastihla Sternbergy jako přesvědčené Čechy, a tak je trest za šlechtický původ stihl až v roce 1948, kdy jim byl zkonfiskován veškerý majetek. Zvláštním případem byl hrabě Jiří Douglas Sternberg (1888-1965); jako jediný příslušník české aristokracie působil ve funkci kastelána (státního správce) na svém bývalém vlastním hraděv Českém Šternberku. Někteří členové rodiny odešli během uplynulých 40 let do ciziny a žili nejčastěji ve Vestfálsku, ale i v Americe. V současné době je většina majetku rodiny restituována.

Citováno z knihy Modrá krev – Petr Mašek


 

 

 

 

Vyberte jazyk / Choose your language CZ EN DE RU